Zpátky k filmu...
Zemřela herečka Milena Dvorská, filmová Maruška z pohádky Sůl nad zlato, kterou objevil pan Werich. Náhodou jsem přepnul bednu na pořad Úsměvy Mileny Dvorské s Jaromírem Hanzlíkem a tak jsem shlédnul jakýsi profil této herečky. Za chvíli na to, pak na dalším kanálu byla taková malá beseda, kde filmový historik shrnul hereččinu filmografii a nejmenovaný herec a ředitel jednoho pražského divadla, pak o paní Dvorské hovořil spíše v lidském rozměru. Oba pořady jako vše kolem nás prolétnou, něco dokumentují, něco hodnotí, o něčem vypovídají. Nevrátí to zpátky odejitý život umělce, ani nepřestane fungovat doprava, či zásobování s pečivem, státní správa ap. Jenom se v nás na chvíli zachvěje ten zvláštní a smutný pocit v nitru duše. Když vidím ukázky filmů, kde po boku paní Dvorské hrají takoví mistři herectví jako Werich, Marvan, Sovák, chtěl bych být v tom filmu s nimi a zažít ten ohromný rozměr, ten ohromný pocit, kdy se člověk může podílet na něčem téměř nesmrtelném a fascinujícím. Já už jsem před tím zmínil při psaní, že je potřebný pro náš život stejně tak umělec jako popelář, elektrikář, prodavač, premiér ap., ale být někde uvnitř té nejúžasnější herecké garnitury, tvořit s nimi, patřit mezi ně, to mi vážení připadá jako nadživotní bonus. Ti herci jsou samozřejmě také jenom lidé, velké umění je se udržet v přízni diváků, režisérů, mocipánů. Ne vždy jsou jen třeba velké role, ale opravdu mi přijde, že ti největší z největších, mají prostě vrozené charisma, velkou osobnost, šarm, že právě bytí mezi nimi obohatí všednost našich obyčejných životů, přesto, že se říká, že doma jsou tito lidé nepoužitelní a bez humoru. Kdyby se tenkrát nedostal pan Werich tam, kde Milenu Dvorskou zahlédl a objevil ji pro film, hrála by tu její roli třeba populární Jiřina Bohdalová a asi by se nic nestalo, nezbořil by se svět, ale právě tenhle moment štěstí, být ve správnou dobu na správném místě, mě fascinuje. Vypadá to, že se každý, kdo je v něčem hodně dobrý, vždycky dostane tam, kam patří. Všichni bychom si přáli, aby to tak i bylo. Myslím, že se to všem prostě nepovede, ale ta šance na začátku všech našich začátků, je úžasná a krásně a bezmezně, rozměrově lidská. Vypovídá o tom, že nám každému na začátku čehokoli, vždycky o něco jde. Touha, odhodlání, hledání, vzlety i pády, očekávání, to vše k životu patří a i když jsme na konci cesty nespokojení, unavení, ať dokážeme v měřítku mnoho nebo méně mnoho, či málo... vždycky musíme uznat, že je to opakující se spravedlivý proces, ve kterém záleží v první řadě především na nás samotných, jak se dokážeme o své místo na slunci poprat.