O vojně Nevojně...
Nebudu lhát, že bych se nějak hrnul do vojenské služby. Po základní škole jsem se učil sazečem v Praze a to nejprve v ulici Victora Huga na Smíchově, posléze na “Gorkáči”. Učení trvalo 4 roky a tak jsem v roce 1977 úspěšně udělal zkoušky, vyučil se ručním sazečem a přede mnou byly poslední prázdniny a potom vojna. Nijak jsem se nepřipravoval na to, že bych na vojnu šel, stále jsem doufal, že se něco stane a já nebudu muset nastoupit. Občasné návštěvy u lékaře s průduškami, kdy jsem ze sebe dokázal vyloudit celkem slušné “zatroubení” neboli tzv. tuberácký chrchel, se nijak valně nechytilo a já byl tehdy odveden. Tak jsem na poslední chvíli navštívil psychiatra v Mladé Boleslavi a snažil se ho přesvědčit, že pokud budu muset narukovat, zabiju se. Spoustě kamarádům toto “vyhrožování” prošlo a dostali “modrou” knížku, mě však ne. A tak ač jsem nechtěl a cítil jsem z toho všeho hrůzu, vydal jsem se na cestu na svůj vojenský útvar do Litoměřic vlakem z Prahy v září roku 1977. Měl jsem samozřejmě dlouhé vlasy, které jsem sice při posledním loučení v hospodě Koruna u nás v Benátkách ustřihoval na památku kamarádům, ale samozřejmě jsem pořád byl ještě pravá “mánička”. Ve vlaku jsem byl velice smutný, všichni oslavovali, pili a já jsem se moc nebavil. Pak si ke mě přisedl jeden kluk z Prahy a začali jsme si povídat. Museli jsme si padnout do oka, protože v Litoměřicích jsme sice vystoupili, ale obelstili jsme vojenskou hlídku tím, že jsem s těmi dlouhými vlasy dělal holku a prošli jsme kolem hlídky jako by prošel párek mladých lidí, zavěšených do sebe. Pak jsme zůstali v nějaké putyce a pili pívo a ještě chvíli jsme si užívali svobodu. Nakonec jsme se nechali naložit na vojenské auto a jeli jsme na korbě “Véesky”do kasáren. V kasárnách jsem měl pár dřívějších kamarádů a jelikož jsem hrál v rockový kapele a nosil ty zmiňované delší vlasy, více než bylo obvyklé, čekalo se na můj příchod. Pak mě ostříhali mašinkou, dostal jsem modré tepláky, výzbroj a odchod na pokoj. Ještě v ten pozdní večer jsem si byl zahrát s “mazáky”, kteří patřičně ohodnotili mou hru na bicí a tudíž jsem pak měl jakousi protekci. Při tom prvním hraní jsem “zavařil” bubeníkovi šlapku k velkému bubnu. Už si to sice tolik nevybavuju, ale tradovalo se to pak na útvaru. V přijímači jsem se setkal na marodce s dalším boleslavským muzikantem Jardou Špičkou. Už jsem si téměř vybudoval zázemí, že budu mít nějaké ty zdravotní výhody, ale nakonec mě doktor, na kterého jsem to tenkrát hrál s průduškama, uviděl kouřit a tak mě poslali na poddůstojnickou školu do Seredi na Slovensko. Zabalili jsme si plnou polní s ostatními vybranými nováčky a vyrazili vlakem na Slovač. Když jsme jeli přes most u Staré Boleslavi nad dálnicí, chtělo se mi brečet. Kousek od domova a nic se nedalo udělat. No, nakonec jsme se dostali k cíli, dokonce jsme cestovali na Slovensku vlakem, ve kterém byly uprostřed vagónů kamna na uhlí a tak se ten vagón vytápěl. Dobelhali jsme se v noci do kasáren v Seredi pěšky z nádraží a přespali v nějakém provizóriu. Bylo to hrozný a pochmurný. Druhý den jsme byli přiřazeni ke svým četám, já k četě člunařů!!! První překvapení bylo, když nám ze skříněk vyhazovali věci stejně staří “zobáci” jako my, kteří tu vojnu strašně “žrali”. A tak jsem zažil všelijaké to lezení do zadků, podlézání ap., čímž jsem si začal dělat o životě svůj obrázek a tušil jsem, že zažívám něco, čemu jsem se chtěl obloukem vyhnout. I tady jsem měl štěstí. Tak například vánoce. Dělal jsem vánoční výzdobu tím, že jsem maloval obrázky na stěny kulturní místnosti v životní velikosti, no a tady jsem pak prožil své první zelené vánoce. Zase štěstí, mohl jsem v programu večera dokonce zahrát sám bicí sólo, čímž jsem opět zabodoval a zviditelnil se. Bicí se tam tehdy válely někde ve sklepě a tak jsem na ně večer zahrál. Také jsme jezdili na výcviky do Komárna, kde byli starší mazáci, kteří si mě oblíbili. Kreslil jsem jim tenkrát bankovky “ZA STO DO CIVILU” a podobné kraviny. Moje láska ke kreslení mě tak opět pomohla a já tím pádem získal různé výhody. Po vánocích jsem dostal první “opušťák” právě za to, že jsem vyzdobil onu jmenovanou kulturní místnost a mohl jsem se tak zajet podívat domů. Nakonec jsem Sereď přežil a po půl roce jsem se vrátil do Litoměřic jako svobodník, což byla hodnost s jednou peckou. Na člunu jsem sice párkrát jel, nicméně mazáci mi pomohli k hodnosti, abych přežil zbytek vojny. Vraceli jsme se vlakem do Litoměřic, po cestě jsem z Lysé “dezertoval”, schoval samopal do křoví u Předměřic a setkal se u nás doma na chvilku s kamarády. Pak jsem v noci samopal vyzvedl, naštěstí tam ještě byl a přihlásil se u svého útvaru v Litoměřicích. Potom jsem se nějak proklestil tou zelenou pakárnou, byl jsem samozřejmě také velitelem člunu, ale dohadoval jsem se vždycky s velením, jak je možné, že sazeč jako já dělá člunaře a automechanik třeba kuchaře a nějak jsem to vždy ustál. Pak ale přišly strašné mrazy v roce 1978 a nás poslali do povrchových dolů jako pomocníky. Byl to učiněný “KLONDAJK” se vším všudy! Ráno nás navezli před dřevěný bufet, kde mrzla polívka u huby a rozdali nám vždycky práci na celý den. S jedním koktavým kolegou jsme se poměrně úspěšně zašívali, až na nás jednou zůstalo, že jsme měli sypat zasněžené cesty z auta pískem. Chvíli se to dalo, pak jsme zahodili lopaty a vyskočili z auta a schovali se u bagru se ženskou obsluhou. Koktavej kamarád se jmenoval Jarda a byl něco jako herec Landovský v nejlepších letech. Ženský po něm šly a tak jednu zbalil přímo na bagru. Ona nás pak vzala k sobě domů. Ti dva si užívali, mě dala ta ženská flašku Rumu a my jsme pak doslova přišli na ubytovnu pozdě. Tak jsem nasbíral i nějaké ty ostré, tedy vězení, nasluhování. Dostal jsem se ještě také na cvičení na Dunaji opět na Slovensko, kam jsem byl poslán jako právě velitel člunu. Tam se všude všechno barvilo barvou státní vlajky: kamínky, nekecám, že jsem zažil barvit i listí, no buzerace. Když probíhalo samotné vojenské cvičení měl jsem úkol jako velitel člunu ještě se dvěma pomocníky spojit most s dalšími člunaři přes řeku Dunaj pontony. Těsně před zahájením cvičení jsem oznámil slovenskému nadrotmistrovi, že to se člunem tolik neumím a že nepojedu. Řval na mě, dusil se, ale nakonec si se mnou vyměnil kabát a poslal mě schovat se do roští, aby mě nikdo nezahlédl. Tak spojoval tenhle lampasák most přes Dunaj za mě, kdy jsem já na všechno koukal v klídku ze křoví. Když jsme začali být mazáci po roce vojny my v Litoměřicích, to už bylo o něčem jiném. Já jsem se však stále nemohl smířit s tou nesvobodou a stýskalo se mi po domově. Nakonec jsem nemusel dělat toho člunaře, předal jsem člun někomu dalšímu a tak jsem se dal do party s tím koktavým Jardou, se kterým jsem byl na povrchových dolech. On byl takový ten typ, co naslibuje a sežene všechno a co mu všichni důvěřujou a tak jsme dostali takovou pracovní místnost, kde jsme se zašívali a při tom dostávali úkoly, jako někde vymalovat, něco sehnat, opravit ap. Uvnitř místnosti byl starej kotel a v něm bylo neuvěřitelný množství prázdnejch flašek od alkoholu. Když jeli ostatní vojáci na cvičení, my jsme s Jardou byli schovaní a zašití v naší místnosti a spali jsme přes den a kalili v noci, byla to paráda. Já jsem se pak nakonec dostal opět ke kreslení, obkresloval jsem tanky na výzdobové panely po učebnách a dělal jsem jakousi grafickou práci. Tam jsem také nabídl velení, že třeba něco mohu jet vytisknout do tiskárny u nás v Benátkách a ono se to podařilo a já občas jel na služebku, vytisknout něco do tiskárny. Jak to tak bývá, když je člověku dobře, neváží si bydla a tak se stalo, že nás nějakej novej lampasák chytil v noci při své službě na pokoji “absiků” (vysokoškoláků) s alkoholem v nejlepší zábavě a my jsme si z něho dělali ještě ke všemu legraci. Byl tam se mnou také syn herce Jaroslava Moučky, což byl velký šprýmař a např. na nástup roty nastoupil s knihou na zádech za uniformou a byl z toho další malér. Nakonec jsem musel průšvih s tím lampasákem vyřešit tak, že jsem se nechal zašít do vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích mezi blázny. Bylo to uzavřené oddělení, kde se jedlo umělýma příborama, kde se nedalo rozbít okno... Všichni pacienti, co byli uvnitř byli však naprosto normální. Zažil jsem pouze jeden případ, kdy vojáka šikanovali a on se z toho opravdu zhroutil a zbláznil. Já jsem ihned využil poptávky a tak jsem ostatním vojakům psal zamilované dopisy pro jejich holky i manželky za cigára i peníze a měl jsem se tam zase docela fajn. Tvrdil jsem na vyšetřeních, že nemůžu vidět zelenou barvu, že mám stres a deprese z křičení na vojáky, že jsem labilní, že si něco udělám, když mě vrátí na rotu ap. Nakonec jsem se díky tomu dostal z vojny o půl roku dříve, než jsem měl přijít a tak jsem v dubnu 1979 oblékl navždy civil a dostal do vojenské knížky razítko, že bych v případě mobilizace nastoupil do vojenské tiskárny, jedině jako tiskař. Když už to celé píšu, nedá mi nevzpomenout na několik dalších historek z té doby. V Litoměřicích jsem po návratu ze Seredi už jako svobodník dostal službu starat se o mazáky a supráky, kteří zrovna seděli v base. Já na vojně byl půlročák, oni rok a rok a půl. Měl jsem s nimi jít na nějakou práci, myslím, že to byl výkop kanálů. Oni mě nechtěli poslechnout jako zobáka i když s hodností a řekli, že půjdeme do kotelny a tam se zašijeme. A tak se sbalili a šli. Musel jsem jít taky, na zádech samopal,
v brašně ostré náboje. V kotelně nás přivítal jejich kámoš a tak jsme se tam uvelebili a v teple usnuli. Najednou slyším, jak někdo zavolal: Bacha - Šedej vlk sem jde! a bylo po legraci. (Šedej vlk byl jeden horlivý lampasák). Vězni utekli, každý jiným směrem, já jsem měl sundaný pásek s brašnou, o kus dál ležel můj samopal a vojenská čepice. V té chvíli mě nenapadlo nic chytřejšího, než také utíkat a tak jsem běžel. Zastavil jsem se až na hřišti na fotbal. Pak mi došlo, že nemám ani vězně, ale ani čepici, samopal a brašnu s náboji! V ten moment slyším z tlampačů hlášení: Svobodník Frumar se dostaví okamžitě k majoru tomu a tomu do kanceláře velitele praporu. Nemohl jsem se ani hlásit při příchodu do té kanceláře bez čepice a beze zbraně. Mohl jsem však za to jít do vojenského vyhlášeného vězení do Sabinova, ale nakonec jsem dostal SEDM OSTRÝCH na vedlejší rotě, protože na naší rotě vězení nebylo. Tenkrát mě zachránilo, že jsem byl čerstvě navrátivší poddůstojník s frčkou ze školy v Seredi a také vězení v Žatci, kterému se říkalo Šmejkalovy lázně, prej zrovna opravovali! To ještě zase v na Slovensku v Seredi jsem chodil do služby jako hlídka k zástavě. Muselo se stát hodinu u zasklené vlajky útvaru, které se říkalo zástava. Bylo to asi ve třetím patře budovy s učebnami poddůstojníků, kde se neustále střídala stráž po hodině. Přes den kolem chodili vojáci, to se muselo stát v pozoru. V noci se mohlo chodit ve čtverci po chodbě asi 4x4 metry. Naproti této budově bylo přes buzer plac velitelství a odtamtud vždycky někdo šmíroval dalekohledem, zda si nehovíme a stojíme, či v noci pochodujeme. Místnost byla stále osvětlená. Takto jsem si odsloužil hodinu hlídání, potom pro vás přišel velitel stráže s dalšími vojáky, kteří byly třeba na stráži u vchodu kasáren, nebo dělali obchůzky za plotem. Tato skupina byla nahrazena novou službou a my jsme se přesunuli do služebny, u které ještě byla samozřejmě basa - vězení. Když jste přišli na služebnu po stráži, museli jste ještě hodinu bdít a být prostě vzhůru, pak jste si mohli hodinu zdřímnout a zase znova vás velitel odvedl na další hodinovou stáž. Služba trvala 24 hodin a tak jsem u zástavy stál asi 6x během této doby. V base tu byli zrovna vojáci, kteří nasluhovali a byli potetovaní a vypadali, že jim je deset let víc než nám. Vzpomínám, že jsme se všichni báli a když jsme jim měli dát do cel jídlo, nebylo nám do smíchu. Vyhýbal jsem se službám s hlídáním objektů a snažil jsem se být vždy právě u té zástavy. Hrozně jsem se bál ve tmě. Jednou si na mě zalezl nějakej týpek a poslal mě jako službu do kuchyně. Tam jsme šůrovali podlahy, člověk si připadal, že nemá důstojnost, někdy to mazáci přeháněli a tak se mi také stalo, že mě poslali schválně vykládat z mrazícího boxu z nákladního auta “zmrzlé dršky”. Musel jsem to vynášet sám, já zhýčkaný městský spratek. Tenkrát se mi zvedal žaludek, pak jsem se i pozvracel a ti mazáci z toho měli srandu. Pak se mě tam ale zastal nějaký borec z jejich mazácké party a od té doby jsem měl pokoj. Taky vzpomínám, jak jsme v Litoměřicích trávili neděle. Bylo volno a tak jsme seděli na postelích, namazali si chleby s máslem a paštikou, na to se nakrájela cibulka. Byl to takový obřad. Otrlejší kamarádi občas utekli na pivo, ale tady jsem měl strašnou záklopku. Já jsem se strašně bál, že nás chytnou. Co se muziky týká, tak ještě jsem si pak zahrál na jiné rotě s klukem, kterej hrál na kytaru jako Carlos Santana. Po vojně jsme se potkali na zábavě za Benešovem, no a co se vojenského metru týká, kdy se odstříhává každej den posledních sto dní po “cenťáčku” - to jsem nezažil, protože jsem odešel o půl roku předčasně a svůj metr jsem věnoval jednomu hodnému majorovi, který šel do civilu a měl to domů, přesně jako tehdy my. Když jsem jednou cestoval se samopalem kolem domova, kamarád Jirka Rákosník do něj vložil několik nábojů a vystřelil u nich na zahradě. Pak samopal rozdělal a nemohli jsme ho dát dohromady. Jinak jsem poznal na vojně spoustu kamarádů, ale hlavně jsem si udělal obrázek o tom, že někteří kluci třeba nechtěli na vojnu pouze proto, že nemohli doma vydělávat peníze. Tak to nebyl můj případ, mě chyběla svoboda a i když uznávám, že vojna asi z rozmazlených kluků fakt udělala muže, naučila člověka přežít, postarat se třeba o sebe v nouzi ap., tak jsme také cítili na druhou stranu, jaká je to “pakárna”, kdy se v podstatě mladý člověk musí dát do latě, kdy musí dělat zbytečné úkony, ohnout hřbet a pochodovat jak stádo. Že to může také někoho neblaze poznamenat, o tom nemám pochyby. Za čas ten odpornej pocit přešel a nastalo to, co každý vyprávěl. Zapomenete na to špatné a pamatujete si spíše veselé historky a chvíle kamarádských setkání. Když jsem jel ze Střešovic zpátky na rotu již v kapse s papírem, že nebudu už nikdy voják, vzal jsem si bíle ponožky k uniformě. Na autobusové zastávce mě chtěl buzerovat nějaký lampasák, ale měl smůlu, už mi nemohl nic udělat. Ještě jednou jsem však cítil zelený strach. To, když mi přišel po asi dvou letech povolávací rozkaz na cvičení. Zatrnulo mi, ale pak jsem zajel na vojenskou zprávu do Mladé Boleslavi a tam mi nejprve vynadali, čemu se divím. Pak se podívali do mé vojenské knížky a po chvíli se mi přišli omluvit, že je to omyl. Kdybych býval nastoupil, asi by se na to bývalo nepřišlo a tak bych možná znova někde sloužil vlasti...